Můj paralelní svět (Bleší trh Romana Hájka)

Jiří Homola totiž patří mezi ty kantory, kteří jsou na své povolání hrdí. „Tuhle profesi jsem si vybral, vystudoval a práce s dětmi mě baví,“ nepochybuje o svém poslání. Němčinu a francouzštinu učil už na řadě míst, nakonec ale zakotvil na tehdejší 10. základní škole (dnes Cyrila Boudy). Dospěl k tomu, že pro učitele jazyků je nejlepší dostat se k dětem v době, kdy s cizí řečí začínají. Nejlíp pak vidí pokroky, jakých dosáhnou.

Ve volném čase se Jiří Homola proměňuje v dramatika, básníka či hudebníka. Záběr má skutečně široký, i když o řadě svých aktivit mluví spíše jako o uzavřených nebo polouzavřených kapitolách. Jednou z nich je třeba několikaleté působení v kapele Kaspar Hauser, jež vznikla v době jeho studií na vysoké škole. „Myslím, že jsme v rámci regionu byli tehdy docela známí,“ ohlíží se Jiří do minulosti. Pro kapelu tehdy skládal texty, autorsky se podílel na hudbě a hrál v ní na piano.Když se Kaspar Hauser rozpadl, soustředil se Jiří na poezii. Výsledkem byly dvě sbírky básní Pod irským nebem a Pod nebem provensálským, pořízené na cestách po Irsku a jižní Francii. Přestože sám sebe charakterizuje především jako šuplíkového autora, měl se svou poezií úspěch. Prvně jmenovaná sbírka dokonce získala ocenění v rámci festivalu Seifertovy Kralupy. Mimo to napsal Jiří také dva romány – Slepecký pes a Deník pro nenarozenou dceru. Jako řada jiných jeho textů zůstaly jen v rukopise.To byl ovšem jen předstupeň další tvorby, tvorby dramatické. „Odmalička jsem měl silný vztah k divadlu jako divák a mám pocit, že jsem se ve svém psaní podvědomě připravoval na divadelní hru. K divadlu jsem ale měl vždy obrovskou úctu, tak jsem si říkal, že si musím jeho formu nejdřív opravdu pořádně osvojit. Časem jsem došel k tomu, že mi vlastně velmi vyhovuje,“ vypráví Jiří.

Tak vznikly první hry Motýl v kostele a Krysy v podpalubí. Další hra Homo Sanctus se v roce 2008 dostala do užšího výběru na Cenu Alfréda Radoka a o rok později Jiří Homola obdržel ve stejné soutěži třetí místo (první tehdy nebylo uděleno) za hru Noc moudrých mužů.

Ve svých hrách čerpá inspiraci hlavně v období druhé světové války. Nezabývá se ale situacemi na bojištích, spíše mu jde o často pozapomenuté osudy obyčejných lidí. Třeba Homo Sanctus je komorní drama o válečném papežovi Piovi XII., Noc moudrých mužů zase vypráví příběh z terezínského ghetta. „Téma války je do jisté míry dáno oborem mého studia na vysoké škole, částečně možná i tím, že můj nevlastní pradědeček zahynul v koncentračním táboře. Ale předně mě baví psát příběhy na pozadí nějaké historické události. Neumím si úplně vymýšlet, spíš mi jde fabulování v určitých limitech.“

Loni na podzim si Jiří Homola splnil jeden ze svých snů, když dal dohromady nový amatérský soubor Kladina. „Vlastně to byla sázka. U zrodu jako spoluzakladatelka stála moje bývalá spolužačka Michaela Janečková, dnes učitelka na kladenském sportovním gymnáziu a mimo to také skvělá herečka. O tom, že bych chtěl vlastní soubor, jsem mluvil už dlouho. A Michaela mi loni po prázdninách řekla, ať přestanu chodit kolem horké kaše, že mi sežene herce, když pro ně pak napíšu hru.“ Stalo se, a kladenští tak mohli letos v červnu zhlédnout premiéru hrySborovna. Kladenské divadélko bylo vyprodané, ohlasy diváků vesměs pozitivní, a Sborovnu tak po dvou premiérách čeká v listopadu další repríza.

Kladinu dnes tvoří asi patnáct mladých lidí, z velké části studentů kladenského sportovního gymnázia. Jiří Homola si při té příležitosti prvně vyzkoušel i roli režiséra. „Jsem trémista a na jeviště bych nevystoupil, proto v divadle nehraju. Práce režiséra mi ale otevřela nové obzory a musím říct, že bych si ji někdy moc rád vyzkoušel s profesionálními herci.“ Kdoví, možná se mu tenhle sen jednou splní. Jiří Homola se nyní s Kladinou chystá nastudovat další svou hru Sklad. A zdá se, že o tomto talentovaném kladenském učiteli ještě leccos uslyšíme.